Jan Kasl - Příběh pěti fotografií

Profesionální sportovní fotograf a příběh pěti nádherných fotografií. Jan Kasl: "Je to vždy legrace, koncepčně myslet, objevovat nové a neobjevené techniky a tlačit své dovednosti na další úroveň."

Ledovcové řeky

V Září 2018 jsme se s Vavrou Hradilkem vydali na jeden z mých zatím asi nejlepších výletů, na Island. Tahle země ohně a ledu je neskutečná hlavně četností přírodních úkazů. Každých deset kilometrů ať se člověk vydá jakýmkoliv směrem, ocitne se v úplně jiné krajině, z které se mu tají dech. Připadal jsem si jako v galerii přírodní diverzity, prostě nádhera. Jenže v posledních letech je tahle galerie více než dostupná a čelí tak nesmírnému náporu turistů, což má na následek množství omezení a restrikcí. V praxi to vypadá tak, že si jdete pro svou vysněnou fotku a když vás nezastaví fronta rytířů Jedi se selfie tyčkami místo světelných mečů, tak vás bezesporu dostane nově postavený plot, vymezující turistické trasy. Všudypřítomný zvuk cvakajících závěrek od rozbřesku do posledních paprsků světla je hlavně případ silnice číslo 1 opisující celý ostrov kolem do kola a většina notoricky známých spotů je dostupná právě po této fancy silnici. Ovšem mnohem víc se skrývá směrem ke středu na Vysočině, kde díky horší infrastruktuře ubývá i Jediů. Já téměř okamžitě propadl něčemu, co je běžnému chodci odepřeno a 90% lidí projede kolem aniž by si všimlo, že právě přejíždí něco naprosto fenomenálního a to je ledovcová řeka. Není se čemu divit, protože ze země je tenhle skvost naprosto nenápadný, je to jednolitá hladina odrážící tmavé hory v okolí, takže ani barva není nijak vyjimečná. To, co ze země působí fádně a běžně se s narůstající výškou mění v něco neskutečného. Je to jako olejomalba. V tu chvíli nezbývalo nic jiného než najít ten správný úsek a vysílačkou nahnat Vavřince do kompozice.

Prašan 

 Nevados de Chillan je místo kam se vždycky strašně rád vracím. Letos to bylo už po čtvrté, co jsem doprovázel Tomáše Slavíka na jeho cestě do Jižní Ameriky. Každý rok na začátku Února probíhá jeden z nejzásadnějších závodů městských sjezdů v úžasným přístavním městě Valparaiso nazvaným Red Bull Valparaiso Cerro Abajo. Jsou to tři minuty neskutečně technické jízdy uzoučkými uličkami plných schodů a dropů. Je tedy potřeba mít něco natrénováno, což u nás přes zimu není úplně jednoduché a tak vyrážíme vždy o dva týdny dřív do, podle mě, jednoho z nejfotogeničtějších bike parků vůbec v Nevados de Chillan asi 5 hodin jižně od Santiaga. Je to snad jediný místo na Světě, kde se dá jezdit prašan, jak k zimě na snowboardu, tak v létě na kole. Většina trailů je totiž pokrytá hlubokou vrstvou jemného prachu, který se při projetí vznese do vzduchu a tvoří neskutečnou atmosféru a dynamičnost. Sen každého fotografa. Noční můra jakékoliv techniky.

Winch Sessions 

Tahle fotka je trochu starší, ale připomíná mi naprosto skvělý projekt. Zuzka Vráblová, slovenská wakeskaterka pozvala do Čech tři kamarády z Ameriky, s kterými se vydala na čtrnácti denní road trip po zajímavých spotech v Čechách a na Slovensku. Kdyby náhodou někdo nevěděl, tak wakeskating, že velmi podobný wakeboardingu jen deska má místo vázání klasický skatový grip a jezdí se v teniskách buď na vleku, za vodním skůtrem nebo za winchem neboli česky navijákem, který můžete kamkoliv dopravit a roztahovat se na překážky. Zuzka měla připravenou poctivou rešerši a tak jsme jezdili téměř na jistotu. Většinou to byly různé jezy a kaskády, ale našli jsme i pár opravdu netradičních spotů jako průrva ve skále nebo právě přepust vodní nádrže Hrabovo, z které je tato fotka. V žádném případě bych nechtěl prohrát střižbu o testovací přeskok, ale ani já to neměl úplně zadarmo. Museli jsme skočit do hluboké díry, do které se na Vás valila voda ze všech stran a bohužel voda nebyla to jediné co čas od času přepadlo dovnitř. Takže jsem se po kotníky v zetlelých rybách snažil udržet objektiv jakš takš bez kapek a čekal na správný moment. Nakonec se to povedlo a já si domu odvezl nejen spoustu super fotek, ale hlavně hromadu zážitků.

Soča Valley 

Loni v létě jsem využil toho, že se ve slovinském Tacenu jel Světový pohár, po kterém jsme s Vávrou a jeho přítelkyní vyrazili na jednodenní intenzivní focení do nádherného Triglavského národního parku, do údolí průzračné řeky Soča. S odstupem času si můžu přiznat, že můj plán byl více než ambiciózní. Brzy Ráno location check, přes poledne focení v úzkých kaňonech, odpoledne under and over fotky s dome portem v průzračné tůni a na sunset postavit slalomářskou trať alespoň o dvou bránách o 50km jinde, kde šlo krásně komponovat zapadající slunce. I přes to, že by si tenhle plán zasloužil rozdělit do tří dnů se nám to povedlo a já byl víc než spokojený vždy alespoň s jednou fotkou z každé lokace. Nicméně Slovinsko má hodně co nabídnout a já doufám, že se tam zas brzy budu moct vrátit.

Trojský most 

Psal se rok 2014 a v Tróji otevřeli most, který se stal dominantou této městské části a pro své, v noci zdobně svícené, síťové oblouky si vysloužil nejen ocenění “The European Steel Design Awards 2015” ale také pozornost mnoha lidí a medií. Opravdový poklad se však nachází ve spodní části v podobě kónických pilířů mostu, jako stvořených pro akční sporty. Bez váhání se ozývám svému kamarádovi a skvělému bikerovi Tomášovi Zejdovi, s kterým se okamžitě domlouvám na noční session. Tento pilíř se záhy stává fenoménem, který bych skoro přirovnal k druhé polovině devadesátých let, kdy se na trhu objevuje virtuální zvířátko Tamagotchi a stejně jako každá dvanáctiletá holčička bez Tamagotchi, tak každý biker či boardista bez fotky z Trojského mostu, jako by nebyl. No, my tam byli 21.11. 2014, byl tam někdo fotit dřív?

GALERIE

Jan KaslFotograf

Nikdy nezapomene na okamžik, kdy si uvědomil, jaký potenciál skrývá samotné fotografování. Že to není jen o perfektním načasování, zachycující jeden jedinečný okamžik v epickém počasí, ale mnohem více! Zjistil, že to je nejlepší způsob, jak projít se všemi svými kreativními nápady a prezentovat tyto momenty odlišně, bez hranic představivosti.