Petr Jan Juračka | Příběh pěti fotografií

Když mě Renda Tomaides z FOMEI poprosil o sepsání příběhu pěti fotografií pro blog FOMEI, hned jsem věděl, o čem chci psát. O světle! Ale ne o světle přirozeném, takříkajíc ambientním, ale o tom, které do fotky člověk dodává sám. Jasně, třeba v krajině se to moc nenosí, ale ve světě hned několika fotografických žánrů je právě práce se světlem oním rukopisem, který autora odlišuje od ostatních. Velmi dobře se pamatuju, jak jsem se před zhruba jedenácti léty ještě dušoval, že toho bohdá nebude, abych já na něco svítil! Jak se ale říká, odříkaného chleba největší krajíc, a tak jsem si odvezl na expedici na Bajkal svůj první blesk. Začal jsem s ním natolik experimentovat, že o rok později v Mongolsku jsem musel být pro své okolí značně nepříjemný společník. jak jsem všude a za všech okolností kolem sebe blikal. Byl jsem již tehdy vybavený rádiovými odpalovači a ta svá blikátka jsem strkal doslova kam se vešly. Pod auto, do kadibudky, do stanu a samozřejmě pod koně převalského, které jsem tam měl to štěstí fotit. Vznikl tak tenhle kratičký příběh namodralých fotek, které spojuje linka od přirozeného po umělé světlo.

"Světlo je fotky koření.
A já to rád pálivý! "

BAJKAL (2010)

Rok 2010. Pro mě osobní impulz proto jít dál za voláním dálek. Poslední rok, kdy jsem fotil prakticky jen s přirozeným světlem, tak jako tady, na Bajkale. Uprostřed divočiny, daleko od lidí. Tenhle minimalistický snímek se mi tehdy vryl do hlavy ještě dříve, než jsem zmáčkl spoušť. Stál jsem po pás v ledové vodě Bajkalu s kajakem přivázaným provázkem k pasu. Měl jsem teplotu, byl jsem unavený a při tom pořád tak nějak spokojený. Nafukovací kajaky se pro mě staly vášní.

Video z kajaků

FLUORESCENCE (2016)

Světlo není triviální pojem. Když se nad tím zamyslíte, uměli byste jej definovat? Když jsem položil otázku "Co je to světlo?" dětem na prvním stupni jedné pražské základní školy, chvíli na mě civěli, jako bych spadl z Marsu. To ten pán neví, co je světlo? Když jsme odbyli takové ty klasické odpovědi typu vypínač, žárovka, sluníčko a podobně, následovaly tři úžasné definice třech holčiček z asi třetí třídy. Dodnes nemůžu uvěřit, že se tohle opravdu stalo.

"Pane, světlo je přeci proud malinkých částic!", sebrala mi dech hned ta první. Než jsem stihl odpovědět, následovala druhá definice: "Ne ne! Světlo je přeci vlnění!". Nechápal jsem, co se to děje. Není to skrytá kamera? Jak to jen ty děti mohou vědět? Úplně mě nakonec rozložila třetí holčička. "Pane, světlo je přeci Ježíš!". Všechny tři myslitelné definice světla přistály na stupínku a já cítil, že ta mladší generace ještě není ztracená. Zbývalo jen dodat, že světli není jen to viditelné, ale i to, co my lidé nevidíme. Na snímku je pak viditelná  fluorescence emitovaná obyčejnou UV lampičko.

ŠAUNSTEJN (2018)

Rok se s rokem sešel a já odletěl do Tokia na představení novinky, první bezzrcadlovky od Nikonu. Docela jsme se tam s těmi foťáky vyblbli, ale to hlavní přišlo až zpátky doma. Hned po návratu jsem měl workshop v Českém Švýcarsku. Byly asi dvě hodiny ráno a většina účastníků již spala hlubokým a krátkým spánkem. Jeden ale zůstal se mnou, a to na hradě Šaunštejn. Když všichni odešli, zavládla na hradě tma a my civěli na hvězdy. Protože je všude kolem civilizace, horizont je všude dokola sytě oranžový od světelného znečištění měst. Pohled přímo nahoru je ale skvělý. Slezl jsem tak poměrně odvážným krokem mezi skalky a namířil ten nový foťák přímo proti obloze skrz můj oblíbený strom, který jsem se již několik let snažil vyfotit. "Hele, nemohl bys mi na něj malinko posvítit, jako že jsi měsíc?", probudil jsem již v lehčím alkoholovém letargickém okamžiku svého kumpána. Posvítil. 

FOTKA MUZEUM (2018)

O pár let později jsem si splnil jeden z dalších fotografických snů a fotografoval depozitář Přírodovědné sekce Národního muzea v Praze. Depozitář je v Horních Počernicích za Prahou a není v něm žádné světlo z venku. Je to de facto jen účelová betonová stavba poskytující azyl pro několik miliónů přírodnin. Všechno světlo na snímcích je tak jen a pouze z fotografovy ruky. Nechal jsem si proto tedy vypnout zářivky a hrál si. Hrál jsem si dlouho, a nakonec z toho vzešla největší fotografická výstava v dějinách Národního muzea, však jsme těmi obřími plátny obsadili celou východní dvoranu historické budovy! Nakonec to byla také nejdéle trvající fotografická výstava – sundali ji až pro letošní předvolební debatu. 

Video z depozitáře

IVAN (2020)

Poslední snímek zachycuje mého kamaráda Ivana Janošťáka na předskalí jednoho z Buddhových kamenů v Podkrkonoší. Pokud jste o těchto kamenech ještě neslyšeli, není to Vaše chyba. O nich totiž slyšel skutečně jen málokdo. Sice mají vlastní turistický rozcestník, ale tím sláva několika málo větších pískovcových bloků pohozených v lese končí. Kdysi na ně někdo lezl, ale dnes už se přesně neví, kdo to byl, a kdy to bylo. Zkrátka, pro nás to byl v letošním létě neuvěřitelný magnet a rozhodli se na kamenech nejen lézt, ale rovnou tady i přespat. Za Ivanem, resp. za kamenem, stojí druhý kamarád Tomáš Janata a v rukou svírá blesk, kterým prosvicuje okolní les. A kdo nasvítil Ivana? Samozřejmě taky Tomáš, ale o pár políček pomyslného filmu dříve když stál ještě ve svahu za mnou a svítil na Ivana z co nejvyšší výšky. Snímek tak vznikl kombinací těchto dvou protichůdně svícených scén, fotografovaných jen pár minut po sobě. Na fotce nenaleznete prakticky žádné přirozené světlo, neboť vznikl o půlnoci a měsíc vyšel až pár minut po jeho vzniku

Petr Jan JuračkaFotograf

Petr Jan Juračka je jeden ze současných předních fotografů přírody a přírodních jevů. Jeho oborem jsou fotografie, které mnohdy ukazují nečekané příběhy a fenomény, kterým se Petr mj. věnuje na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. Jako přírodovědec, ale také jako ambasador předních fotografických značek, či prostě milovník dobrodružství a výzev procestoval s fotografickou a filmařskou technikou Afriku, Asii, Grónsko, střední Ameriku a nedávno krátce cestoval také do Jižní Ameriky, Austrálie či Japonska.