Report z jednoho workshopu

Je první zářijová sobota. Nedaleké pláže se vylidnily. Závany teplého vzduchu, provoněné mořem, proudí otevřenými okny do zahradního altánku, ve kterém se tísní okolo dvaceti lidí. Naproti nim sedí skupinka krásných dívek. Zhruba polovinu tváří už znám z předcházejících let. Ty už ani nemohu nazývat klienty, jsou to kamarádi - týdenní společná dovolená ve vás chtě nechtě zanechá hluboké stopy. Je mezi nimi i rekordman Libor, který je tu, jestli dobře počítám, už počtvrté. A tak tu nechybí ani něco ostřejšího k přípitku na znovushledání. Protahovaná mluva Pražáků se tu mísí s moravským přízvukem a slovenštinou. To mi dělá obzvlášť radost. Účastníci z Moravy a na východ od našich hranic vždy utužovali partu, nezkazí žádnou legraci a zásoby lahví borovičky nebo pálenky mají více, než my všichni objektivů dohromady. S těmi hranicemi je to vlastně nepřesné, protože Miro pracuje přes rok v Norsku, a Lubo pro změnu v Anglii. Mohli by trávit dovolenou doma na Slovensku, a přesto se znovu vydali pár kilometrů pod Zadar, do Chorvatska. Vážím si toho.

Oficiálně zahajuji v pořadí už 7. ročník Workshopu glamour a aktu na Jadranu.

Na úvod promítám pár záběrů od účastníků předcházejících ročníků. Hlavně backstage fotky vyvolávají hlasité reakce a smích. Nešetří na nich ani mě – no, hold nejsem tak fotogenický jako krásky po mé levici. Na řadě je seznamovačka s nováčky a s průběhem. A hlavně desaterem, kterému říkám Pakosměrnice. Pako proto, že se nacházíme v Pakoštane, nevelké malebné obci, ležící na šíji mezi mořem a Vranským jezerem. Mimochodem, i u jezera budeme v průběhu workshopu fotit, protože je to velice atraktivní lokace a zajímavé zpestření.

Pakosměrnice mi pomáhá vytvářet podmínky k všeobecné spokojenosti všech účastníků a jejich maximálnímu soustředění na realizaci svých nápadů. A hlavně zdárnému průběhu celé akce. Stručně pro představu tři body:

pravidlo číslo 5 říká: „Slavný Helmut Newton tvrdil, že fotografování je 1 % talentu a 99 % nošení vybavení. I na workshopu tedy platí, že k dispozici Vám bude na lokaci pouze ta technika, kterou si na místo fotografování sami donesete – lektor není chobotnice."

Pravidlo číslo 8: „Vyžádá-li si fotografující asistenci druhého, případně třetího člena skupiny k podržení odrazné desky, ovládání světla apod., ten mu rád vyhoví, neboť si je vědom, že jeho služby mu kolega vzápětí rád oplatí – v opačném případě fotografujícímu večer objedná pivo.“

A konečně bod číslo 10: „Do modelek se zásadně nezamilováváme ani se je v rámci večerního programu nesnažíme opít! Vede to pak pouze k tomu, že ze dne na den přestává platit většina z výše uvedených pravidel!!!“

Lokace netřeba dlouze představovat, protože účastníci mají možnost se s nimi ještě před samotným workshopem seznámit v naší facebookové skupině. Stejně tak v ní najdou inspiraci v glamour a nude fotografiích nebo příklady, čeho se při pózování modelek vyvarovat. Mou snahou je připravit účastníky na workshop již před samotným příjezdem na Jadran. Týden je krátká doba a je toho tolik co si říci a předvést…

Voda zatím jenom ve vaně

Nedělní ráno je ještě relativně poklidné. Nechávám lidi odpočinout po desetihodinové cestě. Ze všeho nejdříve rozděluji účastníky podle úrovně pokročilosti do skupinek po třech. Začátečníky si beru pod křídla a mazáky nechávám, ať si jedou svou lajnu. Pro mne je důležité, aby začátečník uměl ovládat svůj fotoaparát, a tušil o čem mluvím, když zmiňuji například clonu a expoziční čas. Pokud se se mi v přihlášce přizná, že s focením teprve začíná, doporučím mu v jeho zájmu ještě před workshopem navštívit kurz pro začátečníky. Během týdne se tak může soustředit výhradně na svícení a vedení modelky a nesvádět boj se svým foťákem. Důkazem toho je Ondra Janáček, který pár týdnů před workshopem byl u mě na kurzu s vypůjčeným foťákem a v soutěži, probíhající v rámci workshopu, nakonec vyhrál s parádní reklamní glamour fotkou dámské spodní prádlo.

Každá skupina dopoledne nafasuje jednu šestistovku nebo čtyřstovku Digitalis Pro TX a odpalovače blesků TS-5 k příslušné značce foťáku. Dva, tři blesky si nechám v rezervě pro složitější svícení v interiéru nebo pro případ poruchy. Klepu na stůl a nechci to zakřiknout ale techniku FOMEI používám na svých workshopech od samotného začátku a nikdy k závadě nebo sebemenším problémům nedošlo. Stejně tak jsou „půjčovací“ modifikátory světla, jejichž použití určuji podle charakteru dané scény a lokace. To už bych opravdu musel jezdit na workshop dvěma dodávkami, abych měl každý softbox nebo reflektor čtyřikrát. Kdo takovou akci nikdy neorganizoval, nemá tušení, kolik zavazadel nakládám čtyřem modelkám a dvěma vizážistkám! Můj kufřík s osobními věcmi se holt musí vejít do úložného prostoru pod sedačkou řidiče.

I když před každým workshopem vkládám do naší facebookové skupiny i manuál na ovládání blesků a odpalovačů, vím, že si ho málokdo nastuduje. A tak následuje proškolení práce se světly a úvod do svícení.

Odpoledne už se blýská o sto šest. Zatím jenom ve velkém několikapokojovém apartmánu, kde je míst na focení dostatek. Modelky rozdělím do čtyř pokojů a nasvítíme je pro základní motiv. Někde se fotí nude, někde glamour. Pro mne je focení v interiéru na začátek snazší, protože všechny mám pěkně po ruce. Někteří se se světly a svícením teprve seznamují a je třeba jim být nablízku. I nasvícení modelky je zde jednodušší a pohodlnější než v exteriéru. Zejména pokud pracují s trvalým LED kruhovým světlem nebo tyčí, kde to co vidí v reálu - na rozdíl od blesků – odpovídá výsledku. Další dny už budeme míchat světlo blesků se sluncem a bude to krapet složitější.

Všichni tu mají i první možnost vyzkoušet si a naučit se pracovat s vodou a s vysokorychlostní synchronizací, které tyto blesky zvládají. K dispozici máme totiž i velkou koupelnu s asymetrickou vanou nebo sprchový kout. Všichni jsou plní energie a zápalu a tak se focení protahuje do setmění.

Na vzduch a za sluncem

Pondělní ráno už zdaleka není v tak poklidném tempu. Vstává se brzo. Modelky a vizážistky jsou od pěti hodin na nohou. Ani pro účastníky už to není na dlouhé polehávání, protože v sedm hodin odjíždíme na první exteriér. Dnes fotíme ve dvou blocích - brzo po ránu a v pozdním odpoledni, kdy je přirozené světlo na focení nejvhodnější. Znovu před všemi opakuji základní pravidlo pro focení v exteriérech: „Nejdřív stativ zatiž sandbagem (pytel před tím naplň pískem nebo kamením), na něj dobře upevni blesk a přesvědč se, že je stativ stabilní. Až potom nasaď modifikátor. Pokud měníš stanoviště, postupuj v opačném pořadí a vždy z blesku sundávej modifikátor. A když fouká a nechystáš se surfovat nebo si odvézt domů rozbitý blesk za cenu nového, nasaď pouze DFS – reflektor nebo beautydish. V žádném případě velký clickbox.“ I tak jsem ale klidnější, když světlo někdo jistí. Protože na všech mých workshopech odjakživa platí, že jeden ze skupiny fotí, druhý asistuje a třetí kouří a přemýšlí o svém nápadu. A u držení stativu se kouřit a současně přemýšlet dá. Jako nekuřák samozřejmě kouřit nikoho nenutím…

Připomínám i další bod Pakosměrnice: „Během fotografování komunikuje s modelkou výhradně fotograf - pouze on vidí model ve správném světle, úhlu záběru a dokáže tedy korigovat a vézt modelku dle svých představ.“ Vím, že dříve nebo později někdo v zápalu fotografické euforie přestane ctít zásadu, že modelku fotografuje pouze jeden fotograf a bude přebíhat mezi lokacemi, nechajíc své parťáky napospas osudu. S klidem plážového povaleče ho upozorním na to, že takhle má fotku nahé holky…, a to je tak asi všechno. S největší pravděpodobností bude stát za prd a modelka s ní nebude souhlasit. Holkám před workshopem dávám své slovo, že nebudou snímány potají nebo ze stran, odkud nechtějí nebo nemají „vše pod kontrolou“. A nikomu nepřeji nedej bože po zveřejnění takové fotky komunikaci s naštvanou modelkou. Proti tomu je fén fotbalové trenéra v poločasové přestávce hotovou ukolébavkou. A to se pak i z plážového povaleče Rodingera stává RAWdinger.

Kromě toho, že to není slušné vůči modelkám, je to navíc nekolegiální, protože fotografující účastník si modelku naaranžoval, nasvítil a někdo mu snímek „ukradne“ focením přes jeho rameno. Co nechceš, aby dělali ostatní tobě, nedělej druhým. Na každého se vždy řada dostane...

Na ostrově

Úterý mám nejradši, i když je ze všech dnů asi nejnáročnější. Ráno odplouváme na nedaleký ostrov Vrgáda. Úžasné místo. Romantická zákoutí opuštěných uliček rybářské vesničky, skalnaté pobřeží i neobyčejně fotogenická pláž se zlatožlutým pískem je lokalitou, kde by bylo co fotit klidně celý týden. I tak se tu ale za den vyblbneme do absolutního vyčerpání sil.

Podobně jako v předcházející den si mnohokrát vystačíme pouze s odraznou deskou. Pro odrazky všech rozměrů a povrchů mám slabost. Je spolu se sluncem v podstatě druhým světlem a kdo s ní umí pracovat, usnadní si život. Leckdy ani profík nepozná, zda je snímek svícený nebo „pouze“ prosvětlený odrazkou. Stačí modelku šikovně postavit proti tmavému borovicovému hájku v pozadí, natočit ji proti slunci – to využít ve vlasech jako kontralight – jednou ale klidně i dvěma odrazkami na ni posvítit (rázem máte 3 světla), změřit expozici na její nasvícené tváři a fotka je raz, dva hotová. Jaképak zdlouhavé zasvěcování, když je intenzita slunce konstantní. Stačí se pouze rozhodnout, zda použít bílou, stříbrnou nebo zlatou odraznou látku. Stříbrnou v ostrém slunci a z bližší vzdálenosti modelku většinou na nějakou dobu zcela oslepíte a tak je vhodnější bílý povrch. Kolem poledne, kdy už je slunce hodně vysoko, využíváme naopak její transparentní látku ke změkčení světla a zjemnění stínů.

Je čas pozdního oběda. Pljeskavicu nebo čevapi v malém bistru důkladně zaléváme oroseným půllitrem Karlovačky. Pitný režim je třeba hlídat, za dopoledne jsme dost vyprahlí. Měníme skalnaté pobřeží za romantické uličky rybářské vesničky. Tady už se bez blesků neobejdeme a odrazka nám už nepomůže. Je třeba snímkům v potemnělých zákoutích dodat světlo. Bez něho jsou snímky nevýrazné a ploché. Ale pozor, musí ho být tak akorát. Ani ne moc, ani ne málo - to je třeba se tu naučit! Jeho intenzita a směr musí působit přirozeně. Některé skupinky už přišli na výhody živého stativu, kdy blesk drží asistent v ruce. Je to mnohem rychlejší metoda, než neustále skládat a rozkládat setup, poponášet stativ a zatěžovat ho sandbagy. A tahat se v tom vedru kromě batohu s foťákem, bleskem, stativem ještě s pytlem písku, není žádné potěšení.

Ti, co Vrgádu už znají, se těší na odpolední přesun do západní části ostrova, na písčitou pláž s malou chatrčí, kterou je bar Hakuna matata. Vše zde při zapadajícím slunci plyne v rytmu slow motion. A kdo už má focení za celý den dost, může odpočívat v plátěném lehátku, usrkávat brčkem míchaný nápoj a sledovat počínání skupinky podivínů, přesouvající neustále polonahé dívky ve vlnách příboje tu o metr sem a tu zase o metr zpět.

Důvodem, proč zde fotíme pouze jeden den, je čas, kdy odplouvá poslední loď na pevninu. Pro nás fotografy je to příliš brzo. Nezbývá, než počkat na Polárku - loď českých potápěčů - která pro nás večer připluje. Sraz je jako vždy v přístavní restauraci Bracera, u které může zakotvit. A protože zde výborně vaří, čekání je to více než příjemné a ani potápěči domů nespěchají. Všichni jsou na frekvenci Hakuna matata (po našem „žádný problém), což v praxi znamená, že se noční plavba a cesta do postelí malinko protáhne, protože se jde z přístavu kolem baru Dolphin...

Zálohovat, zálohovat, zálohovat

Středa je volný den. Zaslouženě, protože celodenní pobyt na Vrgádě dá člověku zabrat i bez zastávky v nočním podniku. Je prostorem pro zálohování pořízených fotografií a výběr kolekce pro večerní promítání. Nikoho do prezentace vlastních prací nenutím, ale pokud se chce účastník po zbytek pobytu vyvarovat zbytečných chyb, považuji ji za velice prospěšnou. Chybami se člověk učí, znám to z vlastní zkušenosti. Vlastní chyby vidí až protřelý matador, začátečníkovi je třeba pomoci a měla by být pro něj každá rada drahá. Umět vybrat tu správnou fotku je stejně důležité jako ji vytvořit. I tomu je potřeba se naučit. Takže po setmění v altánku…

Středa je také čas věnovat se svému doprovodu. Tento den volna jsem zařadil do programu až po dvou nebo třech ročnících na nátlak přítelkyň a manželek - i když pozor, na workshopu byly už i fotografky, tudíž i manželů – které si stěžovaly, že své partnery celý týden skoro nevidí. A popravdě řečeno, i po přemlouvání účastníků, zda bychom nemohli ráno začít o něco později. V tom jsem ale neoblomný, umění si žádá oběti a tou je hold ranní vstávání. Oficiální program končí zpravidla kolem dvaadvacáté hodiny a nikdo nemusí sedět na terase pod hvězdami do tří do rána. Hmm, to bych si měl vzít k srdci…

Pro ty, kteří mají energie na rozdávání a nemusí se s partnerem povinně slunit na pláži nebo dělat šopink, je tu příležitost prozkoumat s českou instruktorkou potápění zdejší mělčiny. Láhev se vzduchem vám určitě vydrží déle než ta s otevřeným vínem, takže nějakou rybku nebo jinou havěť určitě zahlédnete.

Fashion v rytmu moře

Jsme opět plni sil. Je čtvrtek, a to znamená, že fotíme opět ve dvou blocích. Lokace se ovšem mění. Tím, že se mi účastníci vracejí, snažím se je obměňovat. V případě Libora mi ale už lokace pomalu dochází. Na druhou si stojím za názorem, že i když přijedu na to stejné místo potřetí, dokážu vymyslet jinou fotku. Jen je potřeba popustit uzdu své fantazie. Stačí obměnit modelku, její styling, jednou ji fotit v moři, podruhé v písku na pláži, vleže, vestoje, v detailu, celou postavu, nahou, oblečenou. Desítky a desítky proměn. I světlo se během dne mění a má na výsledek zásadní vliv. A to už nemluvím o tom, že si světlo mohu vytvořit dle libosti sám svými bateriovými blesky. Různé světlo může scénu naprosto změnit.

Po ranním bloku rychle zpět na základnu, protože po obědě mají vizážistky plné ruce práce s líčením a úpravou vlasů modelek na podvečerní focení. To je vyhrazeno fashion fotografii - tady si s mokrým lookem nevystačíme. Odjíždíme na místo lokaci zvanou Mořské varhany, vzdálenou přibližně 40 minut. Neobyčejně zajímavá architektonická lokalita poblíž přístavu v Zadaru je současně experimentálním hudebním nástrojem. K focení nám budou znít tóny vyluzované pomocí vzduchu tlačovaného do píšťal mořskými vlnami. I naše modelky jsou zde objektem velkého zájmu a obdivu. A tak je fotí nejen naše parta ale potají i kolemjdoucí turisté svými mobily. Občas se najde i odvážlivec, který poprosí o společný snímek s modelkou. Že jsme středem pozornosti, jsem si už zvykl. Ať si klidně udělají fotku s hezkou českou holkou. V minulosti nám to už jistě udělalo dobrou reklamu až v daleké Argentině nebo Jižní Koreji.

Ze dne na den profíkem

Pátek je tu dříve, než by nám bylo milé. Přichází okamžik pravdy. Malá maturita, jak se účastníkům workshopu focení slečen dostalo za ten týden pod kůži. Páteční dopoledne znamená samostatné práce. Jsem tu už pouze jako konzultant – poradím, řeknu svůj názor ale do nápadů a svícení přímo nezasahuji. Aby měli čas na přemýšlení, promítám při zahájení workshopu grafickou šablonu nebo logo s textem na vybrané téma závěrečné práce. V minulosti to byla reklama na známou značku dámského spodního prádla, kosmetiku, filmový plakát s ženskou hrdinkou v hlavní roli nebo titulní stránka časopisu. V tu chvíli ale nikdo z přítomných netuší, kterou modelku si na závěrečné focení vylosuje. Profík si přece nemůže vybírat, koho chce fotit. Minimálně v tomto smyslu jsou tu všichni profíci. Ale protože je to stále pouze hra, handlům, kdy si za „úplatu“ skupinky mezi sebou domlouvají výměnu modelek, nechávám volný průběh. To už je o obchodním talentu, který k profesi fotografa také patří. Bylo tomu tak na všech předcházejících workshopech, že se někomu lépe fotilo s Klárou a druhému zase s Bárou. Nebo jak se ty holky vlastně jmenovaly.

Galerie