Zvolte jazyk
Volejte +420 495 056 500
21.06.2018

Rozhovor s Petrem Hrickem

Petr Hricko patří k nejzajímavějším zjevením na fotografické scéně posledních let. První, co si zapamatujete, je jeho fotografický styl. Snové fotografie s modrým nádechem, levitujícími lidmi a předměty. Mystické fotografie přírody nejen z Islandu, které vás vtahují do děje.

Image 1

O Fotografování

Petře, jaký byl tvůj život, než jsi začal fotografovat. Co tě bavilo?

Myslím, že jsem už od mládí vedl akční život. Všechno se točilo kolem skejtu, fajn party a nepřeberného množství zážitků. Býval jsem asi i víc společenský a mezi lidmi se cítil dobře. Bavilo mě navštěvovat hudební festivaly, kluby a hlavně kino. Na filmy jsem chodil i dvakrát týdně. Vlastně jsem se motal i kolem divadla, hrál jsem v jednom místním ochotnickém spolku, dokonce jsem se celkem úspěšně zúčastnil soutěže v monologu. Tenkrát jsem hrál Hérostrata − a to mi sedlo velice... když jsem začal zkoušet Karla Hynka Máchu ve volném verši, tak jsem onemocněl a díky delší rekonvalescenci už se mi nepodařilo k divadlu vrátit. Mládí bylo divoké, ale vzal jsem si z toho to dobré a to mě začalo směrovat tam, kde jsem teď.

Jak a kdy jsi začal fotografovat? Fotografoval jsi, než nastoupily digitální foťáky?

S focením jsem se prvně dostal do kontaktu přes dědu, měl Flexaretu a z Ruska mi přivezl můj první foťák − Smenu. Na tu jsem fotil hlavně na dovolené u Balatonu, kam jsme za totality jezdili nejvíc. Nedávno jsem ty fotky našel a zjistil, že už od mala mě bavil street. Potom přišlo hluché období a foťák jsem odložil, několikrát jsem vzal analogový kompakt a fotil skejt, ale de facto jsem léta na aparát nesáhl. A pak se stala ta nepříjemná zdravotní double komplikace a já se ocitl v roce 2003 v motolské nemocnici celkem ve špatném stavu. Potkala mě vzácná nemoc, díky které mi zjistili ještě nádor na ledvině. Byl to pro mě šok, ale po operaci přišel zlom. Díky kamarádovi jsem prvně v ruce držel digitální kompakt a začal cvakat vše kolem sebe, zpočátku teda hlavně v nemocnici. Jakmile jsem mohl, pořídil jsem si svůj malý digitální kompakt a analogovou zrcadlovku. Tam přišel ten moment, kdy se z focení stala vášeň. Jsem hodně citlivý a empatický člověk, tak jsem fotil všechno, co mě svým způsobem zasáhlo − ať už pozitivně, nebo negativně. V nemocnici jsem udělal hodně smutných fotek, ale to je prostě život. Pak už se z focení stala skoro denní záležitost a v době léčby jsem začal fotit hlavně street, postupně jsem si oblíbil i portréty a obohatil to o milovanou přírodu.

Image 8

Při práci geodeta jsem se dostal na zajímavá a někdy i depresivní industriální místa, kde se dalo udělat hodně zajímavých fotek. Po několika letech jsem díky nedostatku práce i financí s geodézií skončil a zkusil se vydat směrem „fotograf na volné noze“. Začátek byl hodně těžký a často nebylo ani na ty rohlíky. Zakousl jsem se a vydržel roky focení „maturáků“ za tisíc korun, firemních večírků, kde s tebou jednají jako s poslední onucí, a svateb za pár šupů. Po dvou letech živoření a občasné práce jsem si za vydělané peníze koupil lepší zrcadlovku a dvě skla. Moje filozofie je taková, že se od začátku nikam necpu a v životě jsem neposlal někam portfolio. Přál jsem si, aby si mě klienti našli sami a to se už leta plní. Jsem strašně vděčný a děkuju za to každý den, myslím tím to, kam mě fotografie dostala a jaké zakázky jsem měl možnost dělat. Vlastně děkuju i za ty „maturáky“ a večírky, naučil jsem se pracovat s lidmi a formovat tak svou osobnost. Ta je myslím při práci fotografa hodně důležitá a mně to s lidmi fakt jde a baví.

Teď trošku o technice, kterou fotíš a zpracováváš fotografie. Vím, že tě vlastně moc nezajímá, jaký máš typ a značku foťáku, ale možná by to zajímalo čtenáře. Jaké používáš foťáky? Jaký je tvůj oblíbený objektiv? Co je pro tebe na fotoaparátech důležité?

V současné době fotím Canonem 5d Mark IV, jako zálohu mám svojí starou 5d Mark III. Používám skla Canon EF 50 mm f/1,2 L USM, EF 24 mm f/1,4 L USM, EF 11−24 mm f/4 L USM a EF 70−200 mm f/4 L USM. Nejvíc preferuju pevnou padesátku, protože je na full frame nejblíže lidskému oku. Mám hodně rád i 24 mm. Zoomy obecně moc nepoužívám, teleobjektiv vytáhnu občas v přírodě, když si chci přitáhnout nějaký detail nebo zvířata. Dřív jsem měl v oblibě „superšíro“ 11−24, ale toho se rychle přejíš a stejně se vrátíš ke klasickým ohniskům. K mým dalším foťákům patří Leica Q, je to skvělý univerzál s pevným sklem Summilux 28 mm f/1,7 ASPH. Tahám ji s sebou všude a fotím s ní denně. Dáš s ní na pohodu landscape, portrét, street i ty moje ujetosti. Splnil jsem si sen...

Na některých fotografiích používáš externí blesky. Většinou tam vidím jeden blesk jako protisvětlo. Plánuješ se více věnovat externím bleskům?

Před dvěma lety jsem začal být podporovaný fotograf Fomei, dostávám od nich světla a vlastně jsem si zatim vždycky vystačil jen s jedním. Nejsem ten typ fotografa, který by blýskal všechno, spíš preferuju přirozené světlo. Ale když jsem dostal tu příležitost, občas si s bleskem hraju. Hodně mi pomohl i na Islandu, kde jsem fotil Gripeny pro Saab, tam vyloženě některým vizuálům dodal tu správnou atmosféru. V současnosti mám Digitalis Pro T400 TTL a je to výborný pomocník.

Image 2

Jak probíhá postprodukce tvých fotografií? Sedíš u kompu dlouho, nebo už máš nějaké svoje efektivní postupy?

Za ty roky, co se focení a následnému postprocesu věnuju dennně, jsem to už vychytal. Čas u kompu se snažím co nejvíc zkrátit. Hodně času mi zabíraly ujetosti a levitace. To jsem ale vychytal, a když už při samotném focení přemýšlíš dopředu a zapojíš svou představivost na maximum, ušetříš spoustu času u postprocesu. Používám už roky jediný preset a s ním se snažím být precizní. Každá fotka má jiné světlo nebo je pořízená jiným foťákem a nefunguje to, že označím fotky, plácnu na ně preset a hotovo. To je asi největší omyl, který často slýchávám a vždycky mě pobaví.

„ Moje filozofie je taková, že se od začátku nikam necpu a v životě jsem neposlal někam Portfolio. Přál jsem si, aby si mě klienti našli sami a to se už leta plní. Jsem strašně vděčný a děkuju za to každý den...

Tvůj styl fotografie je snadno rozpoznatelný: modrý tón, klasické telefony, televize, zrcadla... Jak se vyvíjel?

Všechno to začalo jednou televizí, kterou jsem našel u popelnic, a Vanskami, které jsem kdysi fotil pro Freshlabels. Starou TV jsem si začal ve fotkách dávat místo hlavy, nebo ji jen tak fotil v přírodě. Chtěl jsem upozornit na to, že být venku je stejně nejlepší program, který znám, a naznačoval jsem svůj postoj k televiznímu vysílání jako takovému. Telka se mi postupem času úplně rozpadla, tak ji budu muset ztlouct a někde si ji vystavím, pro mě je to legenda. No a vlastně takhle to mám i s ostatními věcmi, které zmiňuješ. Sbírám staré telefony, nacházím stará zrcadla a chci vždy jen jedno: vrátit je na chvíli do hry aspoň nejakou zajímavou fotkou. Ty věci tady byly léta, někdo je používal a teď maj skončit ve šrotu? Pro mě jsou super a hodně z nich tvoří dekoraci mého bytu. No a co se Vansek týče, tak s těmi jsem udělal první levitaci. Bylo to ve sněhu na horách, nalámal jsem si osm klacíků, pečlivě jsem si připravil scénu a boty na ně umístil. V ten moment jsem zjistil, že by s timhle druhem focení mohla být zábava, rozjel jsem to naplno a týdně produkoval celkem dost fotek. Základ byl pro mě vždycky příběh nebo nějaký pojítko. Když je něco jen tak bez důvodu ve vzduchu, tak je to o ničem. Bylo s tím hodně srandy, určitě se k tomu rád vracím a občas něco vymyslím, díky představivosti mám nápadů plnou hlavu i zápisník. Inspiraci čerpám na ulici, ale i v přírodě. Je milion situací, které denně vidíš a můžeš je nějak rozvinout. Baví mě posouvat hranice, proto si vymýšlím stále složitější vizuály. V současnosti jsou pro mě asi nejdůležitější fotky, kterými můžeš na něco upozornit nebo můžou někomu pomoct, zkrátka takové, co tě vezmou za srdce. Tam není potřeba, aby něco levitovalo atd., je to o pocitu, který fotka vyvolá.

Image 0

O Cestování

Je o tobě známo, že několikrát za rok jezdíš na Island. Co tě tam táhne?

Island se stal láskou hned od první chvíle, kdy jsem tam jedno léto přijel. Asi mě dostal svou atmosférou − je temná, plná zvláštní energie, a když člověk hledá samotu, je ten ostrov ideální. Určitě nemyslím turistická místa, tam je to pro mě spíš smutná záležitost. Mám pocit, že je teď Island pod náporem turistů mnohem víc než před třemi lety. Proto se snažím jezdit tam, kde to je víc opuštěné, a díky přátelům, kteří na ostrově žijí, znám i skvělá tajná místa, některá jsem si našel sám a poctivě si je tajím. Nejvíc mám Island rád v zimě. Je sice furt tma, občas přijde sněhová bouře, ale ta atmosféra... V současnosti dokončuju svoji první knížku, kterou jsem na Islandu nafotil ve všech ročních obdobích. Z příběhu v ní bude asi každému jasné, proč ten ostrov miluju. Nebyl bych to já, kdyby mě nějaká nepříjemnost nenakopla tím správným směrem. 

Island se zdá být ostrovem, kde lidi drží víc pohromadě a vzniká tam neuvěřitelné množství hudebních skupin, zejména elektronických (Bjork, Gus Gus, Sigur Rós, Kiasmos, Johan Johansson a spousta dalších). Víš o tom něco víc?

Island vnímám jako zemi, kde je hudebník snad každý druhý. Hudba tě provází celým ostrovem, když to teda vnímáš a nejezdíš tam jen kvůli lajkům a že je to cool, jak je dnes hodně v módě. Hudební nástroje jsou k dispozici v barech a kavárnách a jsou připraveny pro každého, kdo si chce zahrát nebo zajamovat. Jednou jsem letěl z Berlína a vedle mě seděla profesorka hudby z Reykjavíku a vyprávěla mi, jak je odmala vedeno k hudbě skoro každé děcko. Přišlo mi to skvělé, ač sám jsem nikdy na nic nehrál. Islandská hudba je specifická a mnohým se muže zdát jako depresivní a ponurá. Mně to k té zemi sedí. Je tam úplně normální, že přijedeš třeba do Seydisfjorduru na východ, kde je malinká hospůdka, a zjistíš, že tam den předtím hráli mí oblíbení Múm pro 50 lidí. Nedávno jsem seděl v malém občerstvení na jídle, mělo asi 5 × 5 m. Přišel tam kluk, pozdravil se s majitelkou, zapojil si kombo a předvedl skvělý koncert. Bylo nás tam pět, ale ta atmosféra... husí kůže všude. Díky malému počtu obyvatel je běžné, že potkávaš hudební hvězdy v Reykjavíku fakt často. Já jednou potkal na pivku bubeníka Sigur Rós Orriho...

Image 3

„ Spoustu mých fotek vznikla tak, že jsem se ocitl na nějakém místě, během chvíle se jeho atmosféra změnila díky slunci, mlze, polární záři, sněhové bouři nebo dešti a vznikly moje nejzajímavější fotky. Vždycky to trvá jen chvíli a začínám si říkat, že to nejsou náhody.

Kromě cest na sever jsi byl nedávno i v Africe. Kde jsi přesně byl a jak to na tebe zapůsobilo?

Do Afriky jsem se dostal vloni díky jedné zakázce. Odcestoval jsem na několik dní do Tanzánie, konkrétně do druhého největšího města Arusha, asi 100 km od Kilimandžára. Druhý den jsem odletěl malým letadlem do parku Serengeti, kde jsem fotil zvířata. Měl jsem skvělého průvodce a díky němu se dostal na místa, kde člověk nepotkal žádné turisty v džípech, ale jen zvířata a neuvěřitelnou přírodu. Od začátku jsem měl z té země veliký respekt a cítil velkou pokoru. Fotit street v Arushe, nebo lvy v parku byl stejný adrenalin. Další den jsem se dostal do kráteru Ngorongoro, kde žije přes 30 tisíc zvířat. Cestou jsem přišel prvně do styku s Masaji, ale většinou to byli přesně ti, co z vás tahají peníze za možnost si je vyfotit. To jsem odmítal stejně jako návštěvu masajské vesnice, která byla spíš jako skanzen, vše tam bylo jako v divadle a hlavně za peníze. Následující dny byly asi nejsilnější. Ocitl jsem se v gangu dětských bezdomovců, fotil děcka v luteránské škole a nakonec se dostal díky průvodci do masajské vesnice, kde se narodil a vyjednal mi to u náčelníka, kterému bylo 97 let. Když mě pustili mezi chýše, nikdo nikde nebyl. Vtom začaly vylézat děti a jejich reakce na mě byly nejvíc. Smály se mi, jak jsem blonďatý, tahaly mě za nos atd., bylo to hrozně čisté a upřímné. Další z Masajů mi ukázal, jak žijí a na čem spí, bylo to zvláštní. Člověk tam stál v kozím trusu, ve slámě a jen si říkal, že jsou štastní a nic jim nechybí. Zkrátka to, co jsem za několik dní viděl, mě hodně ovlivnilo. Víc jsem si uvědomil, jak tady plýtváme skoro vším, ale nejvíc vodou a jídlem. Afrika je zkrátka jiný svět a rozhodně jsem tam nebyl naposled.

Image 4

O Přírodě

Trávíš spoustu času v přírodě. Žiješ vlastně v bývalých Sudetech. Jaká je krajina na česko-německých hranicích?

S přírodou máš pravdu, jsem tam vlastně denně. Žiju v Teplicích a do Krušných hor to mám autem 25 minut. Máme tu nádherné lesy. Hory jako takové mě baví svou rozlehlostí a hlavně atmosférou. Často tu máme mlhy, a to si někdy připadáš jako v jiném světě. Miluju nekonečné pláně, stavení na samotách, stromy-solitéry, lišky, potoky a hlavně to ticho. Za totality dostala zdejší krajina pořádně zabrat a na horách se drželo díky inverzím pár stromů, jinak to byly vesměs pahýly. Dost se to za ty roky změnilo a příroda se uzdravuje. Bohužel se vždycky najde dost lidí, kteří lesy zamořují odpadky, to mě drtí asi nejvíc, proto s sebou na procházky se svou psí láskou beru vždycky pytel na bordel. Sudety mám rád a asi bych neměnil.

V čechách se prý místo do kostela chodí v neděli na procházky. Znamená pro tebe příroda něco víc?

Příroda je pro mě druhým domovem, často tam hledám a nacházím klid, když je mi ouvej. Dává mi neuvěřitelné množství energie, kterou se snažim posílat dál. Větší města mě hrozně vysávají a poslední roky se snažím svůj pobyt v nich omezit na minimum. Jak jsem zmiňoval, přírodu chráním, chovám se k ní citlivě a ona mi to vrací tak, že se vždycky nestačím divit. Spousta mých fotek vznikla tak, že jsem se ocitl na nějakém místě, během chvíle se jeho atmosféra změnila díky slunci, mlze, polární záři, sněhové bouři nebo dešti a vznikly moje nejzajímavější fotky. Vždycky to trvá jen chvíli a začínám si říkat, že to nejsou náhody. Děje se mi to všude na světě. Nejsem ten typ člověka, co někam jde cíleně kvůli fotce, spíš si řikám, že jsem ve správný čas na tom nej místě. Miluju přírodu!

Image 5

Potkáváš na cestách nějaké zajímavé přírodní lidi a podivíny? A máš nějaký příběh o setkání v lese?

Myslím, že za největšího podivína považuju asi sám sebe... když si jdeš užít neděli do lesa, nebo hledáš houby a potkáš týpka s televizí, ověšeného stativem a technikou, není to úplně standard. Jednou se ke mně doneslo, že mě takhle někteří lidé častují. Upřímně mě to pobavilo. Samozřejmě jsem potkal několik zvláštních lidí a asi nejvíc mi utkvěl pán, kterého potkávám pravidelně. Žije ve srubu uprostřed lesa a občas si jde čtyři kilometry do nejbližší vesnice nakoupit. Když jsem se ho ptal, jestli se v tom lese nebojí, ve vteřině odpověděl, že se víc bojí ve městě a mezi lidma. Pochopil jsem ho a věděl jsem, že to mám podobně.

Nepřemýšlel jsi, že bys za přírodou nejezdil, ale přímo bys v ní žil nízkonákladovým způsobem, šetrným k přírodě?

Přesně tohle je můj sen. Tenhle plán mám v hlavě už dlouho a pomalu začínám chystat svůj úprk z města. Žiju sice v Teplicích, kde mám hory skoro za barákem, ale táhne mě to víc k přírodě. Mezi kamarády mám skvělé architekty, kteří mi určitě pomůžou vymyslet šetrné bydlení někde pod horami nebo přímo v nich. Je to sice vzdálená budoucnost, ale sny je dobrý mít. Všechny, které jsem zatím měl, jsem zrealizoval. Ve městech jsou různé vlny. Jsem hodně senzitivní člověk a všechno vnímám několikrát silněji. V přírodě cítím neuvěřitelný vnitřní klid. Často jsem přemýšlel i o životě na Islandu, kde to fakt miluju, ale zjistil jsem, že patřím do Krušných hor. Než se do nich jednou odstěhuju, budu je aspoň dál chránit a čistit po těch, co si jich moc neváží.

Image 6

Prezentace fotografické tvorby

Spousta fotografů se snaží drtit sociální sítě, ale bez velkého úspěchu a dosahu. Tvoje prezentace fotografií na Facebooku a hlavně na Instagramu probíhá tak nějak přirozeně a v klidu. A možná i díky tomu jsi stvořil kultovní profil, který je hodně sledovaný i v zahraničí. Co bys poradil ostatním fotografům?

To je těžké, každý má svůj styl a osobitý přístup. Myslím si, že určitě nemá smysl tlačit na pilu, základ je neřešit ta čísla. To je věc, do které občas ve svých postech šiju. Osobně mám raději profily − a to jich moc nesleduju −, kde hledám kvalitu a přirozený přístup. Dnešní Instagram je plný lidí, kteří dělají technicky dokonalé fotky na nádherných místech, maji za to tisíce lajků, ale je to prázdné a ty fotky jsi viděl někde už xkrát. Pak jsou lidi, co fotí nádherně, necpou tam z kalkulu hashtagy a lokace, ty je radost sledovat, a když je čas, tak je rád i potkávám. Důležité je, co vlastně od Instagramu nebo Facebooku chceš. Já chtěl od začátku něco sdělovat, rozšiřovat obzory a možná i inspirovat focením a činy. Chovám se na sítích stejně od úplného začátku a nechávám to volně plynout, neřeším lajky, dobu postování, dosahy atd.

Takže pro prezentaci fotografií „jedeš” klasický trojúhelník webové stránky, Facebook a instagram? Prezentuješ se ještě někde jinde?

Je to tak, nejvíc aktivní jsem na Instagramu, pravidelně plním blog na svých stránkách a nejméně času trávím na Facebooku. Tam jsem zrušil svůj soukromý profil a stránku s fotkami jsem dost promazal. Upřímně: Facebook nemám moc rád a směřuje to k tomu, že tu stránku odstraním úplně. Byla doba, kdy jsem postoval fotku snad denně, teď dávám tak jednu za měsíc − a to jen ve slabé chvilce. Nevím, čím to je, lidi mi na Facebooku připadají agresivnější, závistivější a nepřející. Obecně vnímám sociální sítě jako težce asociální věc. Další a poslední místo na netu, kam ještě občas nahraju fotku je 500px, kde si občas přivydělám. Často si ode mě kupují fotky jakoby z fotobanky, což jejich marketplace je. Nikde jinde už prezentaci zřizovat nebudu. Čím míň času u kompu a u telefonu trávím, tím líp pro mou duši.

Instagram (13. 7. momentálně vypnutý) a webové stránky

Facebook: Petr Hricko před vydaním rozhovoru zrušil svoji FB stránku :-) (poznámka autora)

Rozhovor vyšel v časopise FotoVideo

Image 7

Nechcete přijít o další články a tipy?
Vyplňte e-mail a budeme vám je pravidelně zasílat.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.

Také nás můžete sledovat na Facebooku
René Tomaidesproduktový manažer - Studiové vybavení
Nechci, aby mi cokoliv uteklo
Zde se můžete přihlásit k odběru akcí a novinek v našem sortimentu
- odhlásit se můžete jednoduše.

Registrací souhlasím se zpracováním osobních údajů.