Profesionální sportovní fotograf a příběh pěti nádherných fotografií. Jan Kasl: "Je to vždy legrace, koncepčně myslet, objevovat nové a neobjevené techniky a tlačit své dovednosti na další úroveň."
Ledovcové řeky
V Září 2018 jsme se s Vavrou Hradilkem vydali na jeden z mých zatím asi nejlepších výletů, na
Island. Tahle země ohně a ledu je neskutečná hlavně četností přírodních úkazů. Každých deset kilometrů
ať se člověk vydá jakýmkoliv směrem, ocitne se v úplně jiné krajině, z které se mu tají dech. Připadal
jsem si jako v galerii přírodní diverzity, prostě nádhera. Jenže v posledních letech je tahle galerie
více než dostupná a čelí tak nesmírnému náporu turistů, což má na následek množství omezení a restrikcí.
V praxi to vypadá tak, že si jdete pro svou vysněnou fotku a když vás nezastaví fronta rytířů Jedi se
selfie tyčkami místo světelných mečů, tak vás bezesporu dostane nově postavený plot, vymezující turistické
trasy. Všudypřítomný zvuk cvakajících závěrek od rozbřesku do posledních paprsků světla je hlavně případ
silnice číslo 1 opisující celý ostrov kolem do kola a většina notoricky známých spotů je dostupná právě
po této fancy silnici. Ovšem mnohem víc se skrývá směrem ke středu na Vysočině, kde díky horší infrastruktuře
ubývá i Jediů. Já téměř okamžitě propadl něčemu, co je běžnému chodci odepřeno a 90% lidí projede kolem
aniž by si všimlo, že právě přejíždí něco naprosto fenomenálního a to je ledovcová řeka. Není se čemu
divit, protože ze země je tenhle skvost naprosto nenápadný, je to jednolitá hladina odrážící tmavé hory
v okolí, takže ani barva není nijak vyjimečná. To, co ze země působí fádně a běžně se s narůstající výškou
mění v něco neskutečného. Je to jako olejomalba. V tu chvíli nezbývalo nic jiného než najít ten správný
úsek a vysílačkou nahnat Vavřince do kompozice.
Prašan
Nevados de Chillan je místo kam se vždycky strašně rád vracím. Letos to bylo už po čtvrté,
co jsem doprovázel Tomáše Slavíka na jeho cestě do Jižní Ameriky. Každý rok na začátku Února probíhá jeden
z nejzásadnějších závodů městských sjezdů v úžasným přístavním městě Valparaiso nazvaným Red Bull Valparaiso
Cerro Abajo. Jsou to tři minuty neskutečně technické jízdy uzoučkými uličkami plných schodů a dropů. Je
tedy potřeba mít něco natrénováno, což u nás přes zimu není úplně jednoduché a tak vyrážíme vždy o dva
týdny dřív do, podle mě, jednoho z nejfotogeničtějších bike parků vůbec v Nevados de Chillan asi 5 hodin
jižně od Santiaga. Je to snad jediný místo na Světě, kde se dá jezdit prašan, jak k zimě na snowboardu,
tak v létě na kole. Většina trailů je totiž pokrytá hlubokou vrstvou jemného prachu, který se při projetí
vznese do vzduchu a tvoří neskutečnou atmosféru a dynamičnost. Sen každého fotografa. Noční můra jakékoliv
techniky.
Winch Sessions
Tahle fotka je trochu starší, ale připomíná mi naprosto skvělý projekt. Zuzka Vráblová, slovenská
wakeskaterka pozvala do Čech tři kamarády z Ameriky, s kterými se vydala na čtrnácti denní road trip po
zajímavých spotech v Čechách a na Slovensku. Kdyby náhodou někdo nevěděl, tak wakeskating, že velmi podobný
wakeboardingu jen deska má místo vázání klasický skatový grip a jezdí se v teniskách buď na vleku, za
vodním skůtrem nebo za winchem neboli česky navijákem, který můžete kamkoliv dopravit a roztahovat se
na překážky. Zuzka měla připravenou poctivou rešerši a tak jsme jezdili téměř na jistotu. Většinou to
byly různé jezy a kaskády, ale našli jsme i pár opravdu netradičních spotů jako průrva ve skále nebo právě
přepust vodní nádrže Hrabovo, z které je tato fotka. V žádném případě bych nechtěl prohrát střižbu o testovací
přeskok, ale ani já to neměl úplně zadarmo. Museli jsme skočit do hluboké díry, do které se na Vás valila
voda ze všech stran a bohužel voda nebyla to jediné co čas od času přepadlo dovnitř. Takže jsem se po
kotníky v zetlelých rybách snažil udržet objektiv jakš takš bez kapek a čekal na správný moment. Nakonec
se to povedlo a já si domu odvezl nejen spoustu super fotek, ale hlavně hromadu zážitků.
Soča Valley
Loni v létě jsem využil toho, že se ve slovinském Tacenu jel Světový pohár, po kterém jsme s
Vávrou a jeho přítelkyní vyrazili na jednodenní intenzivní focení do nádherného Triglavského národního
parku, do údolí průzračné řeky Soča. S odstupem času si můžu přiznat, že můj plán byl více než ambiciózní.
Brzy Ráno location check, přes poledne focení v úzkých kaňonech, odpoledne under and over fotky s dome
portem v průzračné tůni a na sunset postavit slalomářskou trať alespoň o dvou bránách o 50km jinde, kde
šlo krásně komponovat zapadající slunce. I přes to, že by si tenhle plán zasloužil rozdělit do tří dnů
se nám to povedlo a já byl víc než spokojený vždy alespoň s jednou fotkou z každé lokace. Nicméně Slovinsko
má hodně co nabídnout a já doufám, že se tam zas brzy budu moct vrátit.
Trojský most
Psal se rok 2014 a v Tróji otevřeli most, který se stal dominantou této městské části a pro své,
v noci zdobně svícené, síťové oblouky si vysloužil nejen ocenění “The European Steel Design Awards 2015”
ale také pozornost mnoha lidí a medií. Opravdový poklad se však nachází ve spodní části v podobě kónických
pilířů mostu, jako stvořených pro akční sporty. Bez váhání se ozývám svému kamarádovi a skvělému bikerovi
Tomášovi Zejdovi, s kterým se okamžitě domlouvám na noční session. Tento pilíř se záhy stává fenoménem,
který bych skoro přirovnal k druhé polovině devadesátých let, kdy se na trhu objevuje virtuální zvířátko
Tamagotchi a stejně jako každá dvanáctiletá holčička bez Tamagotchi, tak každý biker či boardista bez
fotky z Trojského mostu, jako by nebyl. No, my tam byli 21.11. 2014, byl tam někdo fotit dřív?
Nikdy nezapomene na okamžik, kdy si uvědomil, jaký potenciál skrývá samotné fotografování. Že to není jen o perfektním načasování, zachycující jeden jedinečný okamžik v epickém počasí, ale mnohem více! Zjistil, že to je nejlepší způsob, jak projít se všemi svými kreativními nápady a prezentovat tyto momenty odlišně, bez hranic představivosti.