Používame "Cookies" na to, aby ste si návštevu na našich stránkach maximálne užili. Môžu slúžiť na personalizáciu obsahu a reklám, na analýzu návštevnosti a na zobrazenie rôznych pluginov tretích strán (napr. socialné siete, online chat). S našimi partnermi z oblasti sociálnych sietí, reklamy a webovej analytiky súčasne zdieľame informácie o Vašom používaní stránky v anonymizovanej forme. Bližšie informácie nájdete tu.
Marketingové "Cookies" slúži na sledovanie správania zákazníka na webe. Ich cieľom je sprostredkovať relevantnú a užitočnú reklamu pre každého individuálneho používateľa, čím sú výhodné pre všetkých. (viac)
Štatistické "Cookies" pomáhajú majiteľom webových stránok s porozumením toho, ako sa používatelia na ich stránkach správajú tým, že zbierajú a reportujú anonymné dáta. (viac)
Tieto "Cookies" sú pre funkčnosť webovej stránky nenahraditeľné a zaisťujú jej fungovanie napr. pri navigácii a dostupnosti užívateľských sekcií. Táto stránka nemôže správne fungovať, pokiaľ nie sú "Cookies" povolené. (viac)
Tieto "cookies" pomáhajú predovšetkým prispôsobiť obsah, napríklad ponukou konkrétnych produktov na základe vašej histórie prehliadania alebo objednávok. (viac)
User preferences
It monitors the user's consent to provide user data to Google services for advertising purposes(more)
Personalization data
Monitors user consent to target personalized ads by Google services (products). (more)
Cookies sa používajú na ukladanie vášho nastavenia a preferencií, analýzu návštevnosti našich stránok, sprostredkovanie funkcií sociálnych médií a na personalizáciu obsahu a reklám.
Prečítajte si viac v našich Zásadách používania súborov cookies.
Jan Wilda Drnek je znám hlavně jako fotograf krajiny a má za sebou několik fotografických výstav. Kromě fotografie je uznávaným odborníkem v signmakingu a na slovo vzatým odborníkem v color managementu. Začátkem tohoto roku byl osloven k digitalizaci Slovanské epopeje. Více se dozvíte v rozhovoru.
Fotografování je moje velké hobby. Přestože se zabývám fotografií profesionálně, fotografováním se neživím, což mi umožňuje zcela svobodnou tvorbu a to je ohromná výhoda.
V šesti letech jsem společně s kamarády navštěvoval fotografický kroužek v domě pionýrů a mládeže ve Strakonicích. Kroužek vedli fotografičtí nadšenci pan Zeman a pan Janů, od kterých jsem získal první zkušenosti s fotoaparátem značky Ljubitel a Flexaret. Magické momenty v temné komoře mně zcela učarovaly, a tak se fotografie stala mojí láskou na celý život. Na gymplu jsme si s kamarádem zřídili fotokomoru, kde jsme se pokoušeli dělat co největší fotografie. V té době to znamenalo asi tak 30x40 až 50x60 cm. To byl už rozměr neskutečně velký. Nikdy by mě v té době nenapadalo, že jednou bude běžné realizovat fotografie o rozměru několik desítek metrů čtverečních a že u toho budu i já osobně.
Věrnými reprodukcemi uměleckých děl jsem se zabýval naposledy při projektu Sentenced to Death (Odsouzeni k smrti) mého kamaráda Bořka Šípka. Tou prací jsem byl nadšen, protože se v ní spojovaly mé zkušenosti s technickou fotografií, color managementem a tiskem. Loni v říjnu jsem narazil na knižní projekt, který dokumentuje fresky v Sixtinské kapli a zahořel jsem touhou realizovat kopii nějakého uměleckého díla podobného rozsahu. Mé myšlenky a přání byly asi tak velké, že se během několika dnů změnily v reálnou nabídku udělat něco podobného v českých podmínkách. Téma nebylo dané. Slovanská epopej mě napadla jako první. Malířské dílo Alfonze Muchy, obdivované jak v Čechách, tak ve světě. Po dohodě s nakladatelstvím Albatros jsem dostal absolutní volnost k realizaci celé myšlenky
To už byl konec října a já jsem zjistil, že Slovanská epopej bude v Národní galerii pouze do konce roku a pak poletí do Japonska. Nebyl čas na hrdinství. Bylo potřeba vše precizně promyslet a připravit. Časový plán, fotografickou techniku, světla, tým šikovných a obětavých lidí, kterým nebude vadit časová i technická náročnost. Jádro týmu tvořila moje vlastní rodina. Jako vždy byla mojí nejlepší asistentkou naše dcera Jana, grafická designérka, která se postarala o veškerou práci s daty na place. Neocenitelným pomocníkem a technickým poradcem mi byl syn Honza, který díky své profesi kameramana má dnes se svícením daleko větší zkušenosti než já. Zbytek naší sestavy doplnili nejlepší lidi z jeho kameramanského týmu. Národní galerie nám vyšla vstříc. Mohli jsme fotit téměř kdykoliv v noci a v pondělí, když byla galerie zavřená. Velkým přínosem bylo také seznámení s restaurátorem Slovanské epopeje Tomášem Bergerem. Sedli jsme si lidsky i profesně. Konzultoval jsem s ním mnohé technické detaily a úskalí reprodukce problematických částí díla.
Tvrdým oříškem byly pochopitelně limitované odstupy, které dosahovaly u některých obrazů pouhých 9 metrů. Při podobném typu práce se vždy dostáváte do konfliktu mezi požadovaným rozlišením, hloubkou ostrosti a difrakcí. Vytvořil jsem si matematický model, který mi umožnil najít vhodný kompromis mezi použitou ohniskovou vzdáleností a maximálním odstupem od obrazu. Klíčovou otázkou je správné nasvícení. Díky přátelským vztahům s lidmi ve firmě Fomei jsem se rozhodl použít jejich techniku. Pro lepší homogenitu světla jsem použil filmové velkoformátové rozptylové desky. Protože zcela konzistentní homogenitu nelze prakticky dosáhnout, rozhodl jsem se pro postprodukční korekci a zachytil nelinearity pomocí velké série testchartů Gretag 24.
Všechna panoramata jsem doposud pořizoval kubickou manuální hlavou Manfrotto, která má pochopitelně omezenou přesnost zejména pro malé úhly posuvu. Takové fotografování je extrémně náročné na pozornost. Díky limitovanému času na práci jsem se i díky mojí manželce Janici rozhodl praštit přes kapsu a zakoupil jsem automatickou hlavu snů - špičkový švýcarský výrobek RoundShot VR. Musím říct, že jsem nelitoval. V kombinaci se stativy Gitzo hlava fungovala skvěle a nízká hmotnost karbonového provedení se hodila i pro interiérovou práci. Na rozdíl od robustních stativů umožňoval stativ snadný přístup ve stísněných podmínkách a v místech s malým odstupem. Většinou se fotilo ve výšce 3,5 metru a tam, kde jsme nemohli použít mobilní lešení, bylo možné použít lehké hliníkové schůdky.
Každý obraz jsme fotili několikrát a za měsíc jsme pořídili něco přes 10000 jednotlivých 50 Mpx snímků.
Po stránce fotoaparátu byla jasná volba Canon. Mám s ním nějvětší a nejlepší zkušenost. Použil jsem svůj Canon EOS 1Dx a Canon EOS 5Dsr Honzy Šibíka. Základní skla pro podrobné snímání byla EF 200mm f/2L IS USM a EF 300mm f/ 2.8L IS II USM. Pro dokumentování celků jsem použil EF 35mm f/1.4L II USM, EF 50mm f/1.2L USM, EF 85mm f/1.2L II USM a TS-E 17mm f/4L. Úhelným kamenem a klíčem ke zdárnému dosažení barevné přesnosti byl pro mě jako vždy color checker passport od firmy X-rite. Používali jsme tři originální tabulky a pro snímání homogenity jsem si vytiskl s vysokou věrností několik stovek testchartů Gretag24.
Na data jsem pořídil speciálně 30TB server a odhaduji, že zpracování dat bude trvat celou první polovinu letošního roku. Práce jde pomalu, jedna kompletně sestavená fotografie plátna velikosti 810x610cm má cca 60GB a moje staré dobré MacPro z roku 2013 má “pouhých” 64GB.
Doufám, že ten nejlepší. ☺ (směje se). Během fotografování jsem stihl udělat několik kontrolních tisků v poměru 1:1. Při srovnání s originálním plátnem byla patrná velmi dobrá shoda barevnosti i tonality. Prokreslení detailů bylo zřetelnější na vytištěné kopii. To může být na první pohled zvláštní, ale je potřeba si uvědomit, že při nízké hladině osvětlení v galerii je detail daleko méně patrný než při hladině osvětlení, která se spíše přibližuje parametrům potřebným při kontrolních náhledech. Fotografie se pořizovaly pro výpravnou a svým způsobem jedinečnou obrazovou publikaci, kterou bude vydávat nakladatelství Albatros. Výsledné fotografie budou sloužit také jako věrná digitální kopie Slovanské epopeje.
Každá země a každý kontinent je úplně jiný a celkový dojem o zemi vytváří také lidé, s kterými se člověk setká. Bylo by to na dlouhé povídání, ale v souvislosti s fotografií jsou mými oblíbenými zeměmi Namibie, Island a celá jižní Amerika. Bohužel musím ale konstatovat, že s přibývajícím věkem jsem stále línější a nejlépe se cítím v naší čajovně na zahradě, kde v klidu a rád medituji ve vzrostlé zeleni ;-) (smích)
Začínajícím fotografům cestovatelům bych doporučil velmi odlišný způsob cestovatelského fotografování, než na jaký jsem si zvykl postupem času já sám. To znamená: žádné pětadvacetikilové batohy pevných skel a mraky příslušenství všech možných udělátek. Na jednu stranu jsem schopen udělat v divočině technicky vysoce kvalitní velkoformátovou fotografii s rozměry takovými, že by i Alfons Mucha záviděl. (směje se velmi) Na druhou stranu se neobejdu bez asistentky, případně nosičů, věci musím neustále kontrolovat, čistit, zálohovat příšerné objemy dat, do letadla se dostávám s velkými problémy a rizikem, zda se mi podaří na letišti příslušné úředníky uhranout či zaplatím neúměrnou cenu za nadváhu. Osobní rekord mám z Limy, kde na mě chtěli doplatit 2.500 USD. Podařilo se mi to usmlouvat na 960 USD. To bylo ale před téměř deseti lety. Dneska už se s vámi nikdo moc nediskutuje, platíte nebo neletíte.
Příprava na expedici pak probíhá tak, že zhruba den až dva balím a kontroluji veškerou techniku, nespím a je to velmi namáhavé. Jednu výhodu to přináší. Zjistil jsem, že se tak dá docela dobře kompenzovat jet lag. Jedním z negativních důsledků mého přístupu k fotografování na cestách je to, že cestovatelský prožitek je redukován na minimum. Pokud fotografuji vnímám jenom ten proces fotografování. Pokud si místo chci prožít neberu si fotoaparát nebo jenom minimální vybavení. To znamená např. jedno tělo a třeba dva “zoomy”. Ideálně úplně bez klasického fotoaparátu. Pokud si chci udělat jen nějaký obrázek na památku či dokumentační foto, poslouží nejlépe iPhone.
Na celou historii bychom potřebovali spíše knihu než jeden rozhovor :-) Necítím se jako nějaký velký podnikatel, i když je pravda, že veškeré aktivity v tomto směru byly úspěšné. Když přemýšlím, co bylo pojítkem úspěchu, řekl bych, že je to maximální nasazení, důsledné převzetí odpovědnosti za veškeré konání. Pro úspěšný prodej zcela transparentní finanční správa firmy a pochopitelně zisk a růstový potenciál anebo alespoň významný podíl na trhu či jiný významný nebo unikátní benefit.
Na tom právě pracujeme s naší poslední akvizicí. Doufám, že se zadaří, ale nerad bych to zakřikl. Až budeme dělat rozhovor příště, nezapomeň se mě zeptat. (potutelně se usmívá).
Duchovní rozvoj, to zní velmi vznešeně. Myslím si, že v této oblasti je velmi důležité s čím se člověk setkává už v raném dětství a jaké jsou jeho vzory. V dětství to byly knihy Jaroslava Foglara a Julese Verna. V pubertě klasická literatura, římští a řečtí filozofové. A po studiu matematiky, kybernetiky a základech jaderné fyziky jsem se živelně zajímal o všechny možné filozofie včetně buddhistické a kabalistické. Studoval jsem knihy Rudolfa Steinera, C. G. Junga, Stanislava Grofa a nejrůznější esoterické vědy a pavědy. Zhruba ve čtyřiceti letech jsem velmi vážně uvažoval o odchodu do buddhistického kláštera. Zasáhla boží prozřetelnost ve formě mojí manželky, která poukazovala na to, že vzhledem k věku našich dětí (9 a 12 let) to není úplně ten nejlepší nápad. S odstupem času musím říct, že měla nejspíš pravdu :-) Jako náhražku mi věnovala k mým padesátinám týdenní pobyt ve tmě. Ale kdo ví, třeba v tom klášteře jednou skončím. Loni v Bhútánu jsem se předběžně dohodl s místním opatem v klášteře Gantey Gompa. Doufám, že mi tam nebude zima na nohy.
Terapie tmou byla dlouhá léta můj sen. Bohužel jsem kvůli zaneprázdnění termín stále odsouval. Původně jsem chtěl vyzkoušet pobyt ve tmě u Holgera Kalweita v Německu. Na tři neděle společně s absolutním půstem. Půst jsem měl na takovou dobu dobře natrénovaný, což bys asi neřekl, že? (Směje se, až se za břicho popadá) Do tmy mi pomohla až vlastní manželka. K padesátinám mi darovala poukaz na týdenní pobyt ve tmě ve vile Mátma v Čeladné. Zážitek to byl skvělý, zajímavý a silný. Týden bez světla a bez zvuku jenom sám se sebou. Díky absenci světla a zvuku nemáš žádnou časovou kotvu. To je samo o sobě šokující. Jeden záchytný bod jsem ale našel a ten mi pomáhal. Zapomněl jsem díky relativně krátkému pobytu na půst a do vedlejší místnosti mi kdosi přinášel jednou denně jídlo. Protože zazvonil na zvonek, abych se náhodou neocitl při jeho příchodu na světle, mohl jsem si počítat dny. K tomu sloužilo obyčejné kuličkové počítadlo na stěně. Zdá se to neuvěřitelné, ale po dvou třech dnech jsem si nebyl schopen vybavit kolik dní jsem v místnosti bez kontroly na počítadle.
O barvy nebyla ve tmě nouze. Stačilo zavřít oči nebo si trochu zdřímnout a veškeré sny byly tak realistické a vnořovaly se navzájem do sebe, že jsem se chvílemi bál, zda z toho nezešílím. Představ si, že se Ti zdá velmi zvláštní sen, který ale považuješ za skutečnost. Ze snu se probudíš a uvědomíš si, že to byl sen. Ve skutečnosti jsi se ale neprobudil, jen se Ti zdá další sen, a tak to jde několikrát za sebou. To trvalo zhruba první tři dny. Pak se vše zklidnilo a postupně jsem se dostal do stavu mimořádného klidu. Začaly se objevovat krásné barevné obrazy, které jsem viděl i s otevřenýma očima. Kdybych byl malířem, tak bych je chtěl určitě zachytit. Ale jako fotograf bez fotoaparátu v úplné tmě? Těžko. Ke konci jsem měl pocit, že vidím předměty na stole a i ty byly barevné. Jednalo se čistě o samovolnou vizualizaci na základě prožívané skutečnosti.
Jistě. Byl jsem například schopen neomylně uchopit láhev vody ze stolu a otevřít ji. Položit uzávěr na stůl, napít se, vzít uzávěr ze stolu a láhev zavřít. „Viděl“ jsem průzračnou bezbarvou PET láhev s čistou vodu a jasně modrou zátkou. Jednalo se o pouhou iluzi. Pokud by zátka byla ve skutečnosti červená nebo zelená, viděl bych zase jen modrou. Protože voda byla neperlivá a ta má zátku zpravidla modrou a ty láhve, které jsem viděl ve vedlejší místnosti, když se tam před začátkem pobytu svítilo, vypadaly stejně jako pozdější obrazy v mozku. Kdyby je někdo mezitím vyměnil pořád by se jevily jako ty původní. Zajímavé bylo, že když jsem nebyl schopen láhev nebo zátku, kterou jsem „viděl“ nahmatat, její obraz zmizel.
S doporučováním bych byl na rozdíl od inzerátů a proklamací o všeobecné prospěšnosti podobných zážitků velmi opatrný. Naše západní esoterická forma terapie tmou vznikla patrně z inspirace různých kultur z celého světa, kde se pobyt ve tmě praktikuje pro lepší vnoření do hlubších meditačních stavů a je zřejmě určen pro jedince s předchozí průpravou a meditační či chcete-li kontemplační praxí. Obával bych se, že vlítnout do tmy a do absolutního ticha může být pro přetíženého manažera bez jakékoliv meditační praxe zážitek s neblahými důsledky. Ale je to jen můj laický názor.
Řídí vývoj našich produktových řad v oblasti fotografických ateliérů a filmových studií. Je vedoucím oddělení Ateliérového vybavení. Pečuje o klíčové zákazníky a partnery v ČR a zahraničí. Založil projekt FOMEI Ambassador a Photographers.