Zvoľte jazyk
Volajte: +421 244 450 339

Kamil Rodinger - Příběh pěti fotografií

17.05.2021

Přinášíme vám příběh pěti fotografií od významné osobnosti a mistra v oboru fotografie Kamila Rodingera. Co je důležité před focením? Jak dlouho trvá tvorba kampaně? Jak probíhá casting pro výběr modela? To vše se dozvíte v barvitém vyprávění Kamila Rodingera v článku.

Hlavně klídek a dobře se vyspat

Fotografovat hvězdu, jakou Karolína Plíšková bezesporu je, má mnohá úskalí. Například do poslední chvíle netušíte, kdy k focení dojde, protože se termín focení odvíjí od toho, kam až se probojuje v úvodním grandslamovém turnaji sezóny v Austrálii. A dalším úskalím je doba, kterou máte na focení vyhrazenu… V tomto případě to byly pouhopouhé dvě hodiny, což je na pořízení sedmi záběrů opravdu velice, velice málo. V nabytém časovém harmonogramu si Karolína našla čas před tréninkem na FED Cup v Praze a na focení dorazila rovnou v teplákové soupravě a teniskách.

Čekal mě závod s časem, možná můj osobní rekord. Věděl jsem, že na žádné přemýšlení na place nebude prostor a klíčem k zvládnutí této zakázky bude důkladná příprava. Každý snímek jsem si proto podrobně rozkreslil jako předem promyšlenou pózu v kombinaci s konkrétním šperkem. Layouty jsem navíc popsal včetně barvy pozadí a směru a charakteru světla jako manuál pro asistenta. Na změnu scény bude mít pouhých pár minut, během kterých bude muset nejen vyměnit pozadí ale změnit rozestavení světel a jejich modifikátorů. Koneckonců i klient takový přístup ocení, protože je pro něj na pochopení fotografova záměru lepší jednou vidět než třikrát slyšet. Nutno podotknout, že reklamní agentury zpravidla fotografa klientem schválenými layouty přímo instruují nebo jak se říká „nabrífují“. To ale nebyl tento případ, protože zadavatelem bylo přímo marketingové oddělení Granátu Turnov.

A do dokonalé přípravy řadím v neposlední řadě i kvalitní spánek. A nejinak tomu bylo i v tomto případě. Dám si decánko vína před spaním, v duchu si projdu jednotlivé varianty a soupis všeho potřebného. Vím, že stačí jeden zapomenutý kablík nebo vybitá baterie a focení se hroutí jako domeček z karet.

Když se dnes koukám na video, udivuje mě, jaký klid a pohoda z něho čiší. Je to zvláštní, protože pravý opak byl pravdou. Ovšem zachovat klid, pevné nervy a navzdory velkému stresu vytvořit příjemnou atmosféru patří v podobných okamžicích k nezbytným dovednostem dobrého fotografa. Asi jsem v tom lepší, než si o sobě myslím. Prostě hlavně klídek a dobře se na focení vyspat – to je můj recept a rada před důležitým fotografováním. Ivan Hlinka by to řekl asi trochu peprněji: „Hlavně se z toho nepos..."   

Odkaz na celý článek


Neustoupím 

Cesta od nápadu k realizaci bývá občas předlouhá. Jako v tomto případě - první oťukávací schůzka v říjnu 2018, několik kol castingů počátkem roku 2019 a samotné focení v srpnu 2019. Dofocování plánované na konec února 2020 posunula jarní covidová opatření až na květen. Někdy se hold práce vleče, ale pokud stojí výsledek za to, nebyla to ztráta času...

Casting bude klíčem k úspěchu. To nám bylo jasné od samého začátku. I to, že najít toho pravého bude hledáním v kupce sena a focení už proti tomu bude procházka růžovým sadem - jak často říkám: „rutina a řemeslo.“

Pokud hledáte někoho, kdo vypadá na první pohled jako REBEL - prostě originální a snadno zapamatovatelný typ se vzezřením diametrálně odlišným od běžných vrstevníků, výrazově někdo, s kým se život nemazlil a kdo se pohybuje potenciálně i na hraně zákona. Muž sportovní postavy se svalnatýma rukama, protože zbraň, kterou bude držet v ruce něco váží a párátka dokáže při střelbě pěkně roztřást. A případná jizva nebo nos ala Belmondo, vousy, tetování nebo piercing nejsou na závadu, ba naopak. Jako zkušenější fotograf víte, že mužů odpovídajících těmto kritériím v současné době castingové agentury moc nenabízejí. O modelingových agenturách plných metrosexuálů ani nemluvím.

Po prvním kole castingu radost v našich řadách nevzplála, ba ani nezadoutnala. Nezbylo než vypsat druhé kolo a znovu oslovit castingové agentury, fightery a motorkáře. Rozhodil jsem sítě a pár kamarádů a kolegů mi dalo tipy třeba i na vojáky se zkušenostmi v zahraničních misích. Nakonec se jich na casting dostavilo tuším kolem padesáti. Můj od prvního pohledu favorit přišel mezi posledními…

Byl jim herec a zpěvák Bořek Slezáček, kterého někdo zná z bulvárního tisku jako expartnera slavných žen a jiný jako zpěváka, herce nebo moderátora kdysi velice oblíbeného hudebního pořadu ESO. Věděl jsem, že věhlas celebrity omezený českou kotlinou v zahraničních kampaních nikdo nedocení. Ale to pro mě nebylo důležité. Splňoval představy. Tečka!

Zdání často klame. A fotografie lže, jako když na plotru tiskne. A divák chce být klamán. Většinová populace má jasnou představu o tom, jak vypadá takový kapitán letadla, zaoceánského plavidla nebo třeba sňatkový podvodník. I když pravda může být velmi vzdálená realitě – to mi může potvrdit kdokoliv, kdo takového sňatkového podvodníka někdy viděl. Kdysi jsem jednoho fotil v nápravném zařízení a říkal jsem si, kam ty ženský dali rozum a oči.

Bořek se dostal do užšího výběru. Ještě ale nebylo vyhráno, adepti na tuto práci byli klientovi předloženi tři. A klient svou preferencí mezitím malinko cuknul směrem k „filmovému detektivovi“. Začal jsem být nervózní jako sáňky na podzim a byl jsem z toho upřímně dost nešťastný. Ostatní modelové se mi vůbec nelíbili a věděl jsem, že s nimi žádné přesvědčivé a uvěřitelní fotky nevytvořím. Veškeré představy a vložená energie tak přijdou vniveč. Naštěstí vše dobře dopadlo, klient se vrátil k původní ideje a domluvil se i z Bořkovou zastupující agenturou na honoráři.

Pokud by tomu tak nebylo, věděl jsem, že pro zdařilý výsledek není jiné volby, než se držet headlinu „I will stand my ground“ a pokusit si prosadit svého favorita. Nikdo už se dnes nedozví, jak by to celé bývalo dopadlo…

Odkaz na celý článek


Nikdy nezrealizovaná kampaň 

V Cimrmanovi se tvrdí, že podle Suvorova je ve vojenském umění nejdůležitější přesila. Co je ale nejdůležitější na fotografování reklamní kampaně? A co je nejtěžší a nejsložitější? Není to nasvícení - to je rutina, řemeslo a špetka fantazie k tomu. Ani práce s modelem - i to se dá časem naučit. Nevím jak pro kolegy, ale u mne je to tíživý pocit zodpovědnosti za celý tým od kreativce, přes produkční, vizážistku až po posledního řemeslníka stavby, kteří se na vzniku podílejí.

Fotograf je to poslední kolečko soukolí, které rozhoduje o tom, zda se tým bude chtít nakonec svou prací pochlubit. A co je tedy nejdůležitější? Je to jednoznačně umění improvizace. Jeden fotbalový trenér v rozhovoru odhalil tajemství svého úspěchu: „Pořád se mluví o perspektivním mládí, ale jen to vám nestačí. Zkušenosti jsou něco, co ničím nenahradíte.“ S fotografií se to má stejně. Je toho spousta, co se na pomyslném hřišti může pokazit a co na mítincích a brainstormingech dopředu nevyřešíte.

Kdysi jsem jednu klientu naprosto konsternoval tím, když jsem si s ní domluvil schůzku v 8 hodin ráno v tenisovém centru, kde mi s kamarádem grafikem končil pravidelný ranní mač. Zcela zaskočena se mi přiznala: „Myslela jsem, že vy umělci nevstáváte před desátou hodinou, v klidu posnídáte v kavárně a pak začnete tvořit.“ Obávám se, že podobně smýšlí většina populace. Já tohle štěstí bohužel nemám. Takže, jak je to doopravdy?

Když úderem sedmé hodiny ranní vcházím do pronajatého hostivařského ateliéru, stavba scény už je v plném proudu. Zbývají nám dvě hodiny na nasvícení a doladěni spousty drobných detailů, abychom dodrželi přísný časový harmonogram. Naštěstí jsou kolem všechno profíci ve svých oborech, kteří dobře ví, že tahle práce je něco jiného než fotit telefonem, a také k ní tak přistupují.

Kolem osmnácté hodiny máme za sebou hotových deset konceptů. Není ovšem nad čím jásat, protože když nepočítám snímky bez modelů, čeká nás opět samotný pár, pak samotná žena, samotný muž, pár, pár, žena, žena, muž a muž. Jako první pánský model přišel a jako poslední hodinu před půlnocí odchází.

To se bohužel netýká ani mě, asistenta a většiny týmu. Nastává nám druhá šichta – celkové snímky postelí bez lidí, detaily matrací a podobné chuťovky.

Mezi druhou a třetí hodinou ranní v sobě zapínám autopilota, který mě bezpečně doveze domů na mou vlastní matraci. Na to, abych si s Beatles zazpíval: “It’s been a hard day’s night and I’ve been working like a dog“ už nemám sil.

Tato kampaň nakonec nikdy nebyla spuštěna a zůstalo u nedoretušovaných montáží.

Odkaz na celý článek


Štěstí přeje připraveným..., a drzým

Sport a fotografie mají společného více, než by se na první pohled mohlo zdát. Stejně jako v řadě sportovních disciplín i ve sportovní fotografii rozhodují o úspěchu nikoliv sekundy ale jejich pouhé zlomky. Podobně jako sportovec musí i úspěšný sportovní fotograf na sobě nejen tvrdě pracovat ale mít alespoň špetku talentu. A oba pak musí disponovat fantazií, předvídavostí, zkušenostmi a mnohdy mít na své straně i trochu toho štěstí. Jako jsem ho měl já během finále UEFA Super Cupu mezi londýnskou Chelsea a Bayernem Mnichov.

Jako by se očekávala návštěva papeže. Takové byly kontroly a bezpečnostní opatření při vstupu na stadion v Edenu. Tak to bude zázrak, jestli si odsud odnesu nějakou fotku, napadlo mě hned u prvního bezpečnostního rámu při důkladné osobní prohlídce i fototechniky. Ani pak jsem zdaleka neměl vyhráno. Akreditaci jsem sice měl, ale nikoliv jako fotoreportér nýbrž jako televizní technik. A ta mě neopravňovala ke vstupu na hrací plochu. Přestože klient byl organizátorem přípravy zahajovacího ceremoniálu, závěrečné Trophy Ceremony a slavnostní Celebration Party v Obecním domě (kam jsme měli předešlého večera společně s četkařem jako jediní čeští fotografové přístup), jinou akreditaci zajistit nedokázal.

Všudypřítomná ochranka, kterou si UEFA přivezla v nebývalém počtu, ostřížím zrakem sledovala každý pohyb. A nejen ten. Zvláště vysazená byla na loga konkurenční firmy Puma, která na botách a bundách akreditovaných televizních štábů a fotografů přelepovala černou lepicí páskou. Moje akreditace mi umožňovala se pohybovat ve velice omezeném sektoru útrob stadionu. Když jsem se si chtěl před zápasem odskočit na toaletu, kterou jsem měl na protější straně chodby, statný Ital mi v tom bránil se založenýma rukama vlastním tělem. Radši na sebe nebudu poutat pozornost dříve, než je to nutné…

Jestli byl pohyb v útrobách stadionu omezen, tak u hrací plochy byl zcela zapovězen. Každý fotograf měl předem přidělen sektor, kam se tak tak vešel se svou stoličkou a výbavou. Ta nejlepší místa samozřejmě připadla zástupcům věhlasných světových tiskových agentur. Využil jsem okamžiku, kdy se „můj Ital“ dohadoval s jiným fotografem, proklouznul mu za zády a s batohem na zádech (abych překryl nápis na vestě) se nacpal mezi dva cizince u postranní čáry. Takhle jsem čekal do zahajovacího hvizdu.

Samotný zápas probíhal v tempu, se kterým jsem se na našich ligových trávnících nikdy nesetkal. Když kolem lajny proběhl Robben nebo Hazard závan větru připomínal průjezd osobního auta. Zdálo se mi, jako by základní hrací doba včetně nastavení a závěrečných penalt trvala pouhých dvacet minut.

Konec! Co dál a kam teď? Na plochu k banneru winners mezi desítky ostatních fotografů pořídit snímek slavících hráčů? Ochranka mě zmerčí a v tu ránu vyvede! Hlava jede na sto procent, není čas na dlouhé váhání. Už během zápasu mou pozornost upoutal kotel fanoušků Bayernu. Bylo rozhodnuto. Nebaví mě pořizovat stejné snímky, které májí fotografové kolem mě. Mohu si to dnes dovolit, neplním zpravodajskou povinnost a mám volné pole působnosti. Běžím k tribuně sever a snažím se prodrat do slavícího kotle. V tu chvíli jsem nepostřehl, že ze středového kruhu míří na stejné místo Franck Ribéry. Během okamžiku nás oba pohltí dav a posouvá do středu tribuny. Ribéry je tak blízko, že nemám ani dostatečný odstup na fotografování. A jak to dopadlo? 5:4 po penaltách.

Odkaz na celý článek


MAKROFLEXMAN

Je polovina dubna. První schůzka je krátká. „Takhle ne, pánové“ pokládá před nás klient vizuál vytvořený kdesi v Pobaltí, „očekávám něco originálnějšího.“ Nejsme překvapeni, zadání je vždy stejné - jak jinak, než být originální. Tentokrát na téma MAKROFLEX – TESTED IN EXTREMES. Nezbývá, než zbystřit a pozorně se začít dívat kolem sebe, protože inspirace je všude.

Stačí krátké zastavení na červenou, pohled na vedle stojící tramvaj s reklamou na premiéru filmu Spiderman, a nápad je na světě. Rychle pořízená fotka telefonem - to je ono! Řemeslník se schopnostmi pavoučího muže, který se nebojí výšek a nic pro něj není nemožné. Tedy žádný strýc s panděrem ale kaskadér! Výtvarník Bohuslav Fencl črtá první skicy. Druhá schůzka s klientem je stejně krátká jako první a její závěr zní: „To se mi líbí, rozpracujte to a dejte dohromady rozpočet.“

Schůzka číslo, tři čtyři, pět a můžeme to spustit. Na casting kupodivu moc frajerů nedorazilo. Nevadí. Pozornost soustředíme na postavu, svalnaté ruce a to, zda ochranná přilba na hlavě modela nepůsobí jako módní doplněk. Stává se téměř zázrak, hned v prvním kole si mezi čtrnácti uchazeči klient vybírá svého favorita.

Paralelně s castingem se při dalších schůzkách řeší rekvizity, vybírají vhodné montérky a dolaďuje hromada dalších detailů. Mezi schůzkami křižuji republikou od západu na východ, od vodní nádrže Flaje po Šance. Najít vhodné lokace a především přehradu, to jsou stovky kilometrů a hodin strávených v autě. V okamžiku jejího schválení tam vyrazit znovu ve správnou denní dobu aby světlo dopadalo pod správným úhlem a v požadované intenzitě.

V září konečně pronajímám v Hostivaři velký filmový ateliér a pouštím se do focení toho hlavního motivu, tedy Spiderman, tedy vlastně Makroflexman! Perspektiva a světlo musí pasovat tak, aby retušér Michal Fiala alias Finito měl s montážemi co nejméně práce a výsledek působil věrohodně. Náš Makroflexman tedy šplhá místo po hrázi přehrady po velkých deskách, skutečném písmenu X a stojí na kolejnicích ležících na podlaze. Žádný pád z výšky mu nehrozí.

Finito posílá hrubé montáže a následuje první reakce klienta: „The dramatic atmoshere is ok, but the socialist baroque architecture is boring. This needs no extreme - we need really some more high tech pisture, booming architecture, something like 100 constructions on one picture in todays Dubai.“ Návrh na krátký výlet do Dubaje mi neprochází. Vydávám se proto do Bratislavy, kde je jeřábů vidět mnohem více než v Praze. V dalším kole už je klient spokojený.

Hotovo, odevzdáno! Po pěti měsících mohu vystavit konečnou fakturu. Výsledkem jsou čtyři billboardy a další P.O.S materiály s užitím pro střední a východní Evropu plus Kazachstán. Z hlediska práv za užití přímo Megakšeft! A k tomu jako bonus přilba zavěšená na památku v ateliéru…

Odkaz na celý článek


GALERIE:

Při poskytování služeb nám pomáhají soubory cookies. Dalším využíváním těchto webových stránek souhlasíte s jejich používáním.